středa 23. května 2018

Noha

Víkend.
Noc.
Vlastně je už skoro ráno, takže děti šly už dávno spát, ožralové šli už taky spát, nebo ztratili telefon, ale ještě si toho nevšimli. Klid. Tyhle noční mám ráda. Sice jsme tu na celou republiku jen čtyři a občas je to fakt záhul, ale těch pár hodin klidu nad ránem za to stojí.
Město je tmavé a tiché.
Kolega klimbá. Kolegyně si čte, ta další zrovna obědvá. Svačí. Večeří. Nevím, jak se říká jídlu v půlce směny ve tři ráno.

Spadne mi hovor. Představím se:
"Sběratelka historek, korporát, dobrý večer."
"Vy jste mi zablokovali telefon." Muž, starší. Naštvaný, ale nekřičí. Zjistím, co se dělo, proč jsme mu zablokovali telefon. Nezaplatil dvě faktury. Vysvětluju mu to.
"Mě nezajímá, že vám něco dlužím. Okamžitě mi to odblokujte!"
Pracuju už v korporátu dost dlouho na to, aby mě lidský vztek, křik a nadávky nedokázaly rozhodit. Nabízím mu možnost požádat o splátkový kalendář. Vysvětluju, že jsem tu stejně ten nejposlednější člověk a fakt mu nic odblokovat nemůžu.
Křičí. Je sprostý a do toho funí, jako by při hovoru rychle šel. Pak najednou řekne - a z toho tónu mi jde fakt mráz po zádech:
"Tak. Právě jsem došel před ten váš barák. A tď si vás najdu a umlátím vás protézou."
Nejdřív nevím, jestli jsem mu rozumněla dobře. Pak usoudím, že asi jo, ale netuším, co odpovědět. Upřesní:
"Protézou nohy. Nemám nohu, vy jste mi odpojili telefon, já vás za to umlátím všechny. Teď koukám do toho okna, kde zrovna sedíš, a jdu dovnitř."
Vyděsím se. Jsme tu my čtyři a pak noční vrátný, který má těsně před důchodem a nikdy nevylézá z kanceláře. Všechny vchody by měly být zamknuté, ale jsou? Na moment vypínám svůj mikrofon a všechno rychle říkám ostatním. Řešíme, jestli panikařit, jestli jít za vrátným, nebo možná volat policii?
"Hlavně s ním mluv," sykne kolega. A tak mluvím. Klidně muži zopakuju, že spolu nevyřešíme vůbec nic a že by měl jít domů.
A on vztekle odpoví, že když už jel takovou dálku, tak si na nás prostě počká a uvidíme. Že to k nám na centrálu nemá vůbec blízko.

Jenže my nesedíme na centrále.
My sedíme v jedné z lokálních budov a od vzteklého pána s umělou nohou nás dělí půl republiky.
Směju se. Což bych neměla, ale jestli bude někdo hodnotit zrovna tenhle můj hovor, klidě mi za něj může napařit pětku, je mi to jedno. Takže se směju, pán ječí, já mu přeju dobrou noc a předávám jeho číslo na vnitřní stížnosti, jako se to dělá se všemi úchyláky, kteří volají. A doufám, fakt doufám, že zkusí vlézt do centrály.
Protože tam nedělají sekuriťáky důchodci, ale skuteční sekuriťáci.

Židle

Středa.
"Budu pro malou objednávat židli z IKEA, nechceš tam něco?"
"Ne, díky. Až budu potřebovat něco v IKEE, dojedu si tam a užiju si to. Všechno komplet. Svíčky, kytky, kuličky."
"No, to je právě vono. Kdybych tam s mužem jela, tak nakoupím spoustu dalších kravin, a my teď musíme šetřit. Nic jinýho kupovat nebudu, navíc ušetřím za benzín, takže to takhle vyjde nejlevněji."
"Ale doprava stojí šest stovek."
"Pořád lepší, než kdybych tam musela jet, víš? Malá se v pátek vrátí ze školy v přírodě a my jí děláme novej pokojík, tak to bude hezký překvapení. A zbývá už jen ta židle."
"Počkej... Teď v pátek?"
"No."
"A teď jdeš objednávat postel?"
"No. To stihnou do pátku přivézt, ne?"
Otevřu web IKEA, kliknu na první věc, přihodím si ji do košíku, pokračuju k dodání. První termín příští týden ve čtvrtek. Oznámím to kolegyni.
Kdyby pohled mohl zabíjet, je po mně.

Mlčí.
Pořád mlčí.
Je to krásný zvuk.
Bohužel nevydrží dlouho, protože už po čtvrthodince udělá překvapeně:
"Jé."
A pak:
"Já už mám v košíku věci za osm a půl tisíce, to se budu muset krotit."

Fesťák

"Hele, a ty jedeš v sobotu na ten fesťák?" zajímala se kolegyně. Řekla jsem, že ano. "Já bych tam taky chtěla jet," řek...